Argentina

Argentina je rozlohou druhým největším státem jihoamerického kontinentu. Počet obyvatel se blíží 40 milionům. Hlavním městem je  Buenos  Aires. Jméno země je odvozeno od latinského argentum — stříbro, protože když se první Evropané, ztroskotanci z nezdařené expedice vedené Juanem Díazem de la Solis, setkali s domorodými obyvateli, dostali od nich darem předměty vyrobené ze stříbra.

Argentina je země svůdného a vášnivého tanga, lahodných hovězích steaků i kontroverzního Diega Maradony.

Argentinské tango, jak ho ne známé

„Tango dává dvěma lidí pocit, že jsou jeden celek. ”  - Jorge Luis Borges

Argentinské tango má s obyčejným tangem společného velmi málo. Argentinské tango není jenom tanec a hudba. Je to přenášení emocí, vášní, nostalgií a melancholií, které se sdílejí formou tanečních kroků, ale i příležitost k setkávání lidí a navazování přátelství. Začalo to v Argentině u různých hromadných oslav na dvorcích skromných činžáků ve čtvrti La Boca v Buenos Aires, a rozvinulo se to do velkých tančíren po celém světě, které se nazývají milongy

Piráty, přestěhovalci, conventillos

Původně Buenos Aires bylo nevýznamným přístavem, který sloužil spíše pirátům, překupníkům než pravým obchodníkům. Pirátskou minulost nyní připomínají tam sem vystavěné figuríny pirátu na balkonech baráčku nebo na fasádách kaváren (Foto 1).

Během dalších dvou staletí se mu dostalo cti být sídlem mnoha panovníků nebo diktátorů, ale i konečnou adresou přistěhovaleckých cest, které mířily do Jižní Ameriky. Pro většinu z nich nebyl to nejšťastnější cíl.

Lide, přicházeli v Buenos Aires za práci jak z vnitrozemí Jižního amerického kontinentů, tak i z Evropy. Nový kontinent, kde se vše teprve utvářelo, měl nedostatek pracovních síl a bylo potřeba zemi osídlit. Ohromná propaganda šířená po celém světě, zejména po Evropě s cílem přilákat lidi, až přehnaně slibovala rozvoj a bohatství. Mezi lety 1857 a 1930 do země přijelo víc než 6 milionů cizinců, 70% z nich tvořili muži mladší 45 let.

 Když přijeli na nový kontinent, zjistili, že slibované bohatství se nekoná a že pracovní síly je třeba zejména v zemědělství na venkově. Ti, kteří měli více peněz, se vrátili zpět, ostatním nezbylo nic jiného než zůstat. Celé početné rodiny a muži potřebovali ubytování, jídlo a práci. Většina z nich ne měla peníze a ni na nájem bytu. Ubytovali se v domech, kteřím se říkalo „conventillos“ (Foto). Je to v podstatě domy s mnoha byty, mnoha sousedy, a v každé místnosti byla jedna rodina: jedenáct – dvanáct členu. Měli společný záchod, sporák, a pohromadě mohlo žít i osmdesát rodin. Každá rodina měla svou kulturu, své tradice a také svojí tance. Mnoho imigrantů si s sebou přivezlo nějaký hudební nástroj, se kterým doprovázeli rodinná setkání nebo jen vlastní osamělost a nostalgii. Když se sešli spolu, tak tančily. Mezi těmi to lidmi tanec byl jaké si spojovací článek, prostřednictvím kterého mohli komunikovat. Těm to společním jazykem stalo tango.

Imigranty se žili v barákech, kteřím se říkalo „conventillos“.

La Boca, Caminito a zrození tanga

Když člověk ocitne v Buenos Aires, první, co chce navštívit, tak je to čtvrt La Boca, kde vlastně tango zrodilo. Barevné domky, pouliční muzikanti a tančící páry na chodníkách evokují atmosféru přistěhovalecké čtvrti z přelomu století (Foto 3,4). Tančí se tady opravdu to původní argentinské tango?

Právě v La boce v ústi (španělsky„boca“) říčky Riachuelo, zakotvili v roce 1536 první španělští osadníci, aby založili Buenos Aires neboli město Příhodného povětří či Dobrého vzduchu. O dnešní ráz La Bocy zasloužilí italští imigranti z oblasti Janova, kteří se v těchto místech v nuzných příbytcích sbitých z fošen a vlnitého plechu usazovali od druhé poloviny devatenáctého století. Pestrobarevnost domku vznikla tak že, když jedna chůda rodina natírala svůj domek, tak zbytky barvy předávala sousedu. Sousedům toho stačilo třeba jenom na jednu stranu baráčku, a tak musel kombinovat barvy. Zbytky zase předával dalšímu sousedovi. A tak vznikal divoký kolorit domku v La Boce.

Hlavní ulice La Bocy je Caminito (v překladu cestička), kdysi tudy vedly koleje určené pro dopravu nákladů do přístavu. Ten to název ulice dala jedna z nejznámějších tango-písní Caminito. Tango Caminito poprvé nazpíval v roce 1926 legendární Carlos Gardel. Dalšími umělci, kteří se v průběhu století chopili jeho ztvárnění, byli např. Nana Mouskouri, Julio Iglesias či trio Domingo, Carreras, Pavarotti. Caminito zaznělo i při slavnostním zahájení Mistrovství světa ve fotbale 1990 v Itálii.

Zůstaneme li v minulosti, tak snadno představím, že přistěhovalci z Evropy (kromě Italů také Španělé, Francouzi, Němci, Rusové, …) se ve volných chvílích bavili tancem, přičemž zde v Buenos Aires" v obrovském vroucím kotli s koncentrací mnoha ras a národů" vzniklo za přispění prvků ze všech možných národních tanců tango. Není to však argentinský národní tanec, jak se mnozí domnívají, ale jakési kulturní vyjádření oblasti Río de la Plata, která zahrnuje města Buenos Aires, Rosario a Montevideo.

„Nemorální“ tanec a očista přes Paříž

Byla doba, kdy tango bylo považované za „nemorální“ tanec. Tančili ho přede vším chudý lidé, v nevěstincích, často muž s mužem. A tak v šíření tanga, kromě conventillos, sehrály důležitou úlohu nevěstince, restaurace, kavárny, kreolský cirkus, evropské salóny, zejména pařížské, exklusivní kabarety a karnevaly.

Když mluvíme o imigrantech, tak víme, že většina z nich byli muži, a tak vznikla potřeba fyzického a sexuálního rozptýlení samotných mužů. V počátcích tanga tančili spolu muži zejména za účelem vlastního zdokonalení a demonstrování svých dovedností.

Nevěstince, často vydávané za taneční podniky se zadní místností, většinou měli vývěsku „Tančírna“. Navštěvovali jích ne jenom chudé ale všechny společenské třídy, včetně lidí z vysoké společnosti. Ti poznali tango v nevěstincích a s ním si tango spojovali, na veřejnosti ho odsoudili jako nemorální tanec, ale všichni ho chtěli tancovat, samozřejmě, že tajně, a tedy se ho také naučit. Ale žádná dáma z vyšší společnosti ho netancovala na veřejnosti, prostitutky naopak ano, vždyť to byla součást jejich práce.

Muži z vyšších společností, kteří poznali tango ve veřejných domech a v dalších nočních podnicích, se vrátili do Evropy, a přinesli tango do evropských salónů, kde mělo ohromný úspěch. V Paříži se dokonce tancovalo na těch nejhonosnějších místech. Tango mělo celosvětový ohlas a to i v Buenos Aires, kde bylo vše, co se dělo v Evropě, zvláště v Paříži, velkým modelem a vzorem. Dokonce se to projevilo i v architektuře Buenos Aires, kde jsou některé budovy z Evropy okopírované. A od té doby podle pařížského modelu nejdříve vyšší třída Buenos Aires a později i třída střední přijala tango. Vznikaly taneční školy, některé opravdové, jiné jako „převlečené veřejné domy“.

Poté, co tango dostalo do rukou Evropanu, tanec začal mít svou choreografie, přesně dané figury a žádné improvizační prvky. V šedesátých letech přestalo být tango tak populárním a zůstávalo téměř exklusivní záležitostí na taneční scéně. Byla to doba velkého ohlasu rock and rollu a popu, podporována mladými, kteří viděli v tangu přežitý tanec a tanec starší generace, od které se chtěli lišit. V osmdesátých letech byla premiéra choreografického představení na Brodway "Argentinské tango", které připomnělo dávný žánr a ukázalo jeho historii i úpadek. Představení mělo takový úspěch, že okamžitě proletělo celým světem a přivedlo tango zpátky mezi lidi. Zájem k původnímu argentinskému tangu se vrátil jak v Buenos Aires, tak ve světě. 

Milongi, rituály a zvyklosti

„Tváří v tvář, zaujměte pozici, dýchejte v očekávání. Mocná hudba bandoneon vás pohltí a povede. Muž zahájí pohyb; žena cítí směr a rytm  jeho těla. Jsou teď zrcadlové postavy. Muž má její souhlas vést - a v tom tkví rovnováha. Bez dohody a rovnováhy ne existuje žádné argentinské tango“, - tak se tančí v milongach.

Slovo milonga má několik významů. Jednak je milongou míněn tanec používající kroky a jednoduché nebo zjednodušené figury tanga. Na rozdíl od tanga je milonga rytmická. Druhým významem je místo, kde se tančí (tedy česky tančírna). Na milongách se dnes už tančí zpravidla jen tango, kreolský valčík a milonga. Třetí význam slova milonga už je zastaralý a říkalo se tak mladým ženám s krátkou sukní a dlouhým rozparkem chodících na milongy ne vždy jenom kvůli tanci.

V Buenos Aires je bezpočet milong: od známých po celém světě do místních, lokálních, o keřích vědí jen par lidí. Jsou milongy pro starší lidé, jsou pro mládež, pro děti. Ale ne hledě na druh milongy, všude se dodržuji přesné pravidla chování, chcete li rituály, zvyklosti a etiketa z dávných dob.

Rituály začínají ihned, jak vejdete na milongu. Na tradičné milonze jak muži, tak ženy chodí sami. Jsou samozřejmě i páry, ale jdou v určité místo milongy, kde tančí jenom páry. Samotné ženy přijdou, pozdraví se, a sednou k jednomu stolku, a čekají. Přijdou panové, každý bud zná ženy, nebo ne, a koukají na ženy. Podtrhnu, že mluvíme o místě, kam chodí muži a ženy, aby zatančili. Když střetnou pohledy muže a ženy, v ten moment muž pozná, jestli chce s ženou tančit nebo ne. Když žena odmítne muže, ze zdvořilosti už ni s kým ne bude tančit. Jestli muž odmítne jednu partnerku, a půjde tančit s druhé, tak to je pohrdání, a není to zdvořile. Jestli muž ne chce tančit, tak ne bude věnovat pozornosti žádnému pohledu. Třeba, si čte. Pohledem potkávají na dálku, tak že partner ne musí jít pro ženu až ke stolku. Stačí pohnout hlavou, a žena to akceptuje. Muž jde směrem k ní, a žena vidí, že muž je blízko a jistá, že jde skutečně za ní, vyrazí mu na vstříc. Po čtyřech tancích nastává pauza v hudbě, a možnost pro výměnu partneru. Partner doprovází partnerku až ke stolu, a bud s ní rozloučí nebo požádá o další tanec.

 „Revoluční“ tanec a argentinské tango v Praze

Za pravým argentinským tangem ne musíte do Buenos Aires. V samotném centru Prahy od roku 2009 existuje Studio Argentinského Tanga, které vede Julio Horacio Martínez Cajide /www.tangoone.cz/.

Tango je pro Julia téměř rodinnou tradicí. Jeho dědeček byl vášnivý tanečník a taneční vzor měl i ve své matce. Studoval u nejlepších mistrů tanga v Argentině. Učit tango začal nejdříve děti na školách v Buenos Aires. Postupně se začal věnovat také dospělým a jeho vlastní kariéra vrcholí v pozici tanečního profesora na Univerzitě Tanga v Buenos Aires.
Jeho činnost se neomezovala pouze na taneční výchovu těch druhých, ale sám aktivně tančil. Tímto se začal hlouběji zajímat o vzájemnou komunikaci v páru, improvizaci v tangu a pohyb těla jako způsob vlastního vyjádření.
Svět tanga úspěšně přiblížil i tělesně postiženým prostřednictvím lekcí pro nevidomé a vozíčkáře.
„S příchodem do Argentiny španělského divadelního žánru: zarzuelou, přichází i velmi speciální hudba – španělská verze kubánské „habanery“, která se nazývala andaluské Anguillo. Tato hudba byla improvizovaná různýma způsoby, a pak vzniklo andaluské tango a nakonec jen tango,“ vysvětlují Julio Martínez.

„Ano, tango vytvořilo naprostou revoluci ve společenským tance. Před tangem existovalo jen dva typu tance. Zaprvé, byly tanci, kde ruka oprala se o záda partnera, například valčík, nebo druhý typ, kde tanečníky drzeji od sebe – mazurka. Tango spojilo oba typy tance. Partnerka je v oběti a nebyla žádná vzdálenost od partnera, tančilo se tak říkajíc „tělo na tělo“, a při tom každý partner děla něco jiného. Tanec přijímá formu rozhovoru. Lidé začali napodobovat charizmatické tanečníky, a improvizace postupně mizela. Dneska většina páru mění pořád jednotlivých figur, a tomu se říká improvizace, nic méně tě figury jsou známé,“ říká Julio.

Tango - komunikace přes pohyb

Ne hledě na to, že v součastné době lidé mají spoustu jiných komunikačních prostředků, fyzická komunikace je jedinečná a velmi důležitá.

„V Evropě, obzvlášť v severních zemích, lidé ne mají ve zvyku dotýkat se navzájem, líbat se. Fyzický kontakt mezí lidmi úzce limitován, převážně na sexuální vztah, za vyloučením mala případu, třeba, vztah matka-dítě. Proto výuka tanga v mém Studio probíhá bud v pozice „tělo na tělo“ nebo s odstupem, záleží na partnerech, na jích zvyklostech,“ říká Julio Martínez.

„Poznat vhodnou pozici pro konkrétní taneční pár velmi jednoduché. Partner tanečnice obejme, a žena má dát najevo, jakou vzdálenost mezí partnery akceptuje. Bud´obejmeme se a tancujeme, nebo jsme ne příliš příjemní, a jdeme na distanc. V tangu jako i v životě ne mluvíme stejným způsobem. Ale oba tanečníky musejí navzájem respektovat tu náladu, kterou momentálně partner má.“

Každý věk je dobrý, aby člověk s tangem začal

„V jakém věku se lepší s tangem začít?“

„Teď,“ přesvědčen Julio Martínez

 „Každý věk je dobrý aby člověk s tangem začal, dokonce pokud je zralejší, může ho lépe pochopit. A v mé zemi ho tančí lidé všech věkových kategorií od dětí až po lidi vysokého věku.
Tango je tanec, ve kterém se komunikuje s partnerem prostřednictvím objetí. Skrze objetí se přenášejí také emoce, které se sdílejí formou tanečních kroků. To v každé osobě, v těle i mysli, provokuje pocit dobré pohody a estetické i fyzické potěšení. Navíc je to zdraví prospěšné.
V tangu udržujeme celé tělo v pohybu bez zbytečné síly a stresu, protože tango se netančí nikterak rychle. Kardiologové v Argentině tango dokonce doporučují lidem s problémy se srdcem jako prevenci před infarktem. Na univerzitě v Kanadě zjistili, že tango je pro zdraví stejně prospěšné jako aerobik,“ vysvětlují Julio.

Velmi důležitým psychologickým aspektem tanga je jeho sociální stránka. Všechny pohyby jsou záležitostí dvou, je potřeba druhému naslouchat, počkat na něj, dát mu prostor a neustále si partnera uvědomovat.
Julio Martínez sdělují: „Od roku 1989 do roku 1996 jsem měl možnost pracovat s tangem na základních školách s dětmi. Výsledky měly takovou odezvu, že zanedlouho se do kurzů přidali i rodiče a školní personál. Vznikla aktivita, které se sdílela mezi odlišnými generacemi s vynikajícími výsledky. V Argentině mám kolegy, kteří pracují s lidmi s různými druhy fyzických i psychických postižení. Mám také velmi dobrou osobní zkušenost s výukou tanga mezi slepci. Lidé s těžce postiženým zrakem spoléhají především na své receptivní
schopnosti, které jsou v tangu velmi důležité. Tango zde má také užitečnou sociální funkci a pomáhá jim více se integrovat mezi ostatní lidi.
Na lékařské fakultě v Buenos Aires probíhají projekty, kde se používá tango ke zmírňování účinků Parkinsonovy nemoci.
Před několika lety jsem se přijal pozvání na Slovensko pracovat s pacienty s roztroušenou sklerózou připoutanými na kolečkové křeslo. Bylo potřeba vytvořit speciální metodu, které pro ně tango přizpůsobila. Po několika experimentech byl výsledek překvapující, lidé na vozíčku mohou také tančit, s ostatními na vozíku, ale také se zdravými lidmi. Dokonce jsme
společně připravili několik krátkých divadelních tanečních vystoupení.
To co bylo na začátku snem dnes možné. Tango je pro všechny.“

Irina Fűzéková