Žen-šen

Existuje řada léčivých bylin, ale doposud nebyla na zemi nalezena taková, která by působila tak blahodárně a životodárně jako ženšen. Při jeho sběru bylo zapotřebí tomuto kořeni neustále prokazovat úctu. Jeho semínka nesměla být nikdy vynášena z tajgy, ale zaseta místo vykopaného kořene. Ten nesměl být vykopán v období květu rostliny nebo tehdy, když byla semínka ještě nezralá. Bylina s jedním nebo dvěma listy byla ještě příliš mladá, a proto kořen sběratelé nechávali dorůst. Hledač nesměl mít u sebe žádnou zbraň, protože pouze „čistý člověk“ s dobrými úmysly mohl kořen najít.

PANCUJ!

Když po dlouhém hledání sběrač konečně kořen nalezl, zavřel oči, padl na zem a hlasitě vykřikoval: „Pancuj, neodcházej! Jsem dobrý člověk, moje duše je čistá a srdce
otevřené, nemám žádné špatné myšlenky!“ Potom oči otevřel a pečlivě prozkoumal okolí. Místo nálezu označil zásekem do stromu pro případ, že by zde v budoucnosti ze semen vyrostly nové rostliny. Poklekl před rostlinou a začal kořen opatrně vykopávat speciální dřevěnou nebo kostěnou tyčinkou, plošně seříznutou. Při tom se stále modlil. Hledači stačilo uvidět
stonek a listy, aby měl přesnou představu o velikosti kořene. Čínští sběrači ženšenu často své znalosti a rituály předávali svým sousedům, Rusům. Stejně tak se to naučil i můj otec, Michail Fjodorovič Ivaněnko, který žil na Dálném východě a na jehož hrobě je místo kříže rytina ženšenu. Chtěl to tak. Měl v životě totiž jenom jednu vášeň – sběr kořene v divoké přírodě. Pracoval jako učitel matematiky, ale na prázdniny odcházel do nejhlubších koutů ussurijské tajgy hledat a nacházet ženšen. Měl šest sourozenců, vyrůstal v malém lesním sídle Olševka,
na severu Primorského kraje v oblasti řeky Ussuri. A právě tato oblast je hojným výskytem ženšenu známá. Jako malého kluka začal brát mého otce do tajgy náš vzdálený příbuzný – děda Pantělejmonič –, který měl už slabý zrak, ale nechtěl se sběru vzácného kořene vzdát. Děda chodil do tajgy sbírat kořen (rusky koreněvať) už jako mladý. Tomuhle řemeslu se naučil od Číňanů, kteří nelegálně pronikali na území Primorského kraje. Sběrači se nazývali „koreňovšiki“.
Od té doby můj táta nevynechal žádné léto – každý srpen strávil v tajze. Právě v srpnu totiž dozrávají semínka ženšenu a červenají se.

Syna neměl, a tak vzal v roce 1969 do tajgy mě. Tehdy mi bylo čtrnáct. Máma byla proti, bála se. „Tajga není pro holky,“ říkala. Ale otec ji nakonec nějak přemluvil. Tři roky po sobě jsme prvního srpna společně vyráželi. Pokud to šlo, jeli jsme stopem náklaďákem na dřevo. Potom už žádná cesta nebyla, a tak jsme pokračovali pěšky. Šli jsme dva dny. Vzpomínám si, jak jsme se poprvé zastavili a tatínek mě vyzval: „Kdo najde kořen jako první, ten má méně
hříchů. Snaž se, měla bys to být ty!“ „Nikdy jsem ho neviděla. Nepoznám ho,“ namítala jsem. „Na tom nezáleží. Když ženšen uvidíš, hned pochopíš, že je to on,“ ujistil mě otec.
Po několika hodinách hledání mi bylo jedno, jestli najdu ženšen, kus zlata, nebo vůbec nic. Naprosto vysílená jsem si sedla do trávy. Najednou jsem dva metry od sebe uviděla červenou šišku semínek. Táta byl nedaleko, tak jsem mu oznámila, že něco červeného tu roste. Zastavil se,otočil se ke mně a potom tichounce řekl:„Křič…“ Svitlo mi: „Pancuj! Pancuj! Pancuj!“ Byl to můj první kořen.
Večer mi u ohniště vypravoval, že taková nepozornost je neúcta k ženšenu.Číňané prý za podobné chování své parťáky mlátili klackem do hlavy a nedávali jim večeři. A pak mi dal ještě několik rad: „Uvidíš nízko létat malého ptáka, dávej pozor. Je blízko kořen. Uvidíš zásek na modřínu,hledej v okolí tyč. Uprostřed, mezi tyčí a zásekem, najdeš kořen.“
Po třech letech výuky hledání ženšenu jsem odjela studovat na univerzitu. Do tajgy jsem se už nikdy nedostala. Nebylo s kým. Můj tatínek v roce 1979 tragicky zemřel. Ne v tajze, ale doma. Více zde  .