—————
—————
Maorové – původní obyvatelstvo Nového Zélandu
Maorové patří k nejpodivuhodnějším národům na světě. Nikdo přesně neví, kdy se první Maorové na Novém Zélandu usadili. Mohlo to být v průběhu 9. století našeho letopočtu nebo ještě dříve. Připluli na kanoích bez kompasu a map z tisíce kilometrů vzdálených ostrovů Pacifiku a našli zemi s mohutnými stromy, nelétavými ptáky a tvrdým zeleným kamenem. Rozvinuli tu osobitou kulturu, kterou nezničil ani příchod Evropanů.
Jak vypráví maorská legenda na Nový Zéland dorazili z Hawaiki. Všeobecně se soudí, že pod tímto názvem se skrývá stará známá Havaj, nebo ostrov Raitea. Jenže jméno Hawaiki může mít i druhý význam. Je to vlastně složenina dvou slov, kterou lze přeložit jako "Z Mléčné dráhy". Máme tedy původ Maorů hledat ve vesmíru?
Prvním Evropanem, který roku 1642 objevil tyto ostrovy, byl holandský mořeplavec Abel Janszoon Tasman. Další návštěvník z Evropy, kapitán James Cook, sem dorazil až roku 1769. Není známo, jestli měli Maorové před příchodem evropanů název pro Nový Zéland, je však jisté, že měli název pro Severní ostrov (Te Ika a Maui) a Jižní ostrov (Te Wai Pounamu nebo Te Waka o Aoraki). Také Maorové již celá staletí vědí, že severní ostrov Nového Zélandu má tvar ryby s protáhlou ocasní ploutví, a Jižní má tvar kanoe. Při pohledu z velké výšky je to zřejmé, jak ale tento poznatek získali primitivní plavci, kteří ostrov viděli vždy jen z paluby svých kánoí?
Na začátku 20. století byl původně Severní ostrov také označován jako Aotearoa, což znamená země dlouhého bílého oblaku (ao = oblak, tea = bílý, roa = dlouhý). V moderní Maorštině se tento název užívá pro celý Nový Zéland.
První „sčítání“ populace Maorů provedl kapitán Cook v r. 1773. Tenkrát mluvilo o 100,000 až 150,000 Maorů žijících na Severním a Jižním ostrovech. Po příchodu Evropanů se populace Maorů značně zmenšila . Války, alkohol, civilizační nemoci, proti kterým Maoři neměli imunitu, přivedli k poklesu původního obyvatelstva do 43,000 v r.1896. Ve 20.století na Novém Zélandu žilo 167,000 Maorů. V součastné době na Novém Zélandu žije 4,3 milionu obyvatel (2009). Většinou jsou to přistěhovalci a jejich potomci z Británie, kteří si již říkají Novozélanďané. Původní Maoři tvoří 14,6% obyvatelstva, což děla 320,000 lidí.
V maorské populaci je stále vysoká úmrtnost a krátký životni věk. Maorské ženy drží první místo ve světě po úmrtí na plicní onemocnění.
Maoři dnes nosí evropské šaty, mluví anglicky, většinou jsou příslušníky některé křesťanské církve. Ale ti, kteří se striktně hlásí ke svému maorskému původu si dělají věci po svém. Svatba, křest, pohřeb a shromáždění mají výrazně odlišnou podobu. Tyto obřady odlišují maorské proslovy, modlitby a písně a výrazné emotivní projevy. Do příchodu Evropanů Maoři neměli vlastní písemnosti. Nyní je maorština vedle angličtiny oficiálním jazykem Nového Zélandu.
Maorové dochovali spoustu legend a pověstí z dob dávno minulých, z dob jejich předků. Pro Maory je jejich historie, zahalená mytickou mlhou, velmi důležitá. Těžko najdete strom, rostlinu, zvíře, místo nebo horu, ke které by se nevázala nějaká báje nebo pověst. Z generace na generaci si Maoři předávají ať už ústně či písemně své příběhy a jejich odkaz je pro mnohé z nich stále živý.
Legenda o stvoření světa je nejrozšířenější a pro Maory nejdůležitější.
Na začátku byla nicota, Te Kore. A z tohoto Te Kore vznikla noc, Te Poo. V této absolutní tmě ležel Rangi, otec nebes v náručí Papy, matky země. Děti této dvojice,bylo jích sedmdesát- bůh větru, bůh moře a bůh lesa a.j., prolézaly skulinami mezi jejich těly. Nepřetržitě toužily po svobodě, po větru, a také po světle, které by zahřálo jejich bledá těla.
Co můžeme udělat, abychom toho dosáhly, ptaly se. Potřebujeme víc místa, abychom si mohly protáhnout ztuhlé, zdřevěnělé údy. Potřebujeme světlo. Potřebujeme větší prostor.
Tu majestátně povstal Tane Mahuta, mocný bůh všech živých bytostí. Tane se opřel oběma rukama do těla své matky a nohy zaklínil pod tělo svého otce Rangiho. Pak se protáhl v zádech a pokusil se Rangiho odsunout. Rodiče se však nadále pevně objímali a ani se nepohnuli. Tane však vyvinul takovou sílu, že nakonec obrovitá těla země a nebe oddělil. Rangiho vzápětí odnesl strašlivý vichr, který se přihnal do prostoru mezi nebem a zemí.
Tak vznikla Aotearoa - země dlouhého bílého oblaku….
Tato legenda má ještě jiný záhadnější význam. Legenda říká, že přijde čas, kdy dítě „Tane“ (lidstvo) bude tak moc zahleděné do sebe, naplněné chtíčem a chamtivostí, což způsobí, že se odtrhne od energií svých rodičů „Rangi“ a „Papa“, a tím způsobí velmi dramatické situace uvnitř „Tane“.
O tom to významu legendy zmínil nejvyšší „kaumatua“ maorského lidu (pojem „kaumatua“ se svým významem velmi přibližuje pojmu „šaman“, „starší“ či „nagual“.)
Známo, že soudobý nejvyšší „kaumatua“ maorského lidu ovládá „tuturu“, tedy nejstarší a zcela původní formu maorského jazyka. V tomto kontextu by ovšem klíčová věta zněla:
„Bude ukončena, završena, rozpuštěna separující opona mezi fyzickým světem a světy duchovními vyššího řádu.“
Život do příchodu Evropanů
Ve starších dobách měli Maoři mohutné, svalnaté postavy (vysoké 180 – 200 cm), s rukama nápadně dlouhýma, ale krátkými nohama, obzvláště v dolní části od kolena dolů. Takoví muži se vyskytují i dnes, hlavně kolem jezera Taupo, kde Maoři zůstali nejméně asimilovaní. Rysy obličeje hrubé, vlasy černé jsou dílem rovné, dílem zkadeřeny, oči tmavé, ohnivé, nos většinou široký, ale někdy nápadně zahnutý.
Přes to že Maoři byli udatní bojovníci, původně byli maorské kmeny mírumilovné. Během prvních staletí měli dostatek potravy. Neznali střelných zbraní, jejich zbraně byly ze dřeva, nanejvýše s kamennými hroty. Díky těmto "primitivním" zbraním jejich boje nekončily masakry.
Žili v kmenech, kde existovala přísná hierarchie, od nejvyšších náčelníků – rangatira až po otroky, kteří byli většinou válečnými zajatci z mezikmenových válek. Ženy měly v jednotlivých kmenech odlišné postavení. Mezi kmenovou „šlechtu“ patřil kněz – tohunga, který, jak Maoři věřili, byl ve spojení s duchem světa skrze meditaci s bohy, a který znal minulost a genealogii celého kmene. Ve vysoké úctě byli chováni tanečníci haka (válečný maorský tanec na zastrašení nepřítele).
K elitě patřili hudebníci a řezbáři – whakairo, jejichž um byl podle Maorů darem od bohů. Do svého díla pak vkládali část své duše. Tradičním materiálem bylo dřevo, ze kterého vyráběli sochy a sošky bohů i lidí. Zářivé oči dřevěných figur byly vykládané perletí z mušlí – paua. Kromě práce se dřevem jsou Maorové známí svými výrobky z kostí a greenstone (nefrit), což je velmi tvrdý zelený kámen. Z těch pak vyráběli šperky a lovecké náčiní (nože, sekerky, háčky na ryby...).
Maorské tetování „moko“
Mezi Maory se všeobecně rozšířeno tetování. Moko je tradiční maorské tetování na obličeji staré již více jak dva tisíce let. U Maorů bylo obvyklé tetování i na jiných částech těla, ale právo nosit moko měli jen náčelníci a výše postavení příslušníci kmene. Ženy jsou většinou tetované jen na rtech a na bradě.
Moko bylo dokladem urozenosti a jednotlivé spirály měly další významy: vrchol čela znamenal hodnost, zda-li jeho nositelem byl náčelník, válečník nebo někdo jiný, levé a pravé znaky pod očima značili genealogii, lícní strany zas, zda-li byl muž ženatý.
Obličejová tetování zvaná „Moko“ byla natolik unikátní, neopakovatelná a kulturně důležitá, že dávala svému nositeli i jeho osobní jméno. Například, když roku 1820 měl maorský náčelník kmene podepsat smlouvu s Evropany, tak místo podpisu, nakreslil kopii svého potetovaného obličeje. Toto se stalo později běžnou záležitostí, neboť Maoři se kvůli své neznalosti písma neuměli podepsat, a místo toho vždy jen překreslili svůj „Moko“.
Také každý kmen měl své poznávací znaky. Například, bojovníci z Aucklandu mívali spirálami zkrášlen zadek i nohy.
Tvorba moko byl zdlouhavý a velmi bolestivý proces. Jeho tvůrce „tohunga-ta-moko“ byl velmi vážený a dobře placený umělec. Ke své práci používal kostěné dlátky „uhi“, do kterých klepal paličkou a vysekával tak do živé tkáně zářezy až do hloubky tří milimetrů. Do zářezů se poté zanesla směs sazí a smůly z kmene stromu kauri. Tato směs musela proniknout hluboko do masa, aby bylo viditelné typické namodralé zbarvení. První ornament moko se aplikoval po pubertě. Mezi jednotlivými fázemi tatuáže se musela tetovaná tvář nějakou dobu hojit, než mohl tohunga-ta-moko opět pokračovat ve své práci. Časem se přidávala další a další tetování tak, jak rostlo bohatství a prestiž dotyčné osoby.
“V roce 1770 popsal tatuáže přírodovědec Josef Banks: "Jejich tváře jsou na nich nejpozoruhodnější, nějakým uměním mně neznámým si do lící hloubí brázdy, jejichž kraje jsou zařízlé a dokonale černé. Tak činí asi proto, aby děsivěji vypadali; každopádně jim to dodává enormní ošklivosti. I když to vypadá ošklivě, je nemožné se vyhnout obdivu elegance a pravosti vzorů, jež jsou vždy jinak vykroužené a dokončené s mistrovským citem. Ze stovek nejsou ani dva stejné."
Maorské náboženství a rituály
"Když bílí muži poprvé přišli na Ostrov, jako první věc naučili Maory křesťanství. Z několika členů maorského národa udělali faráře či kněze a učili je vzhlížet vzhůru a modlit se; a jakmile začali vzhlížet vzhůru, bílí muži jim sebrali půdu." - Mahuta, syn maorského krále Tawhiao, v projevu před Novozélandskou legislativní radou roku 1903.
Náboženské představy Maorů byly animistické. Věřili, že přírodní jevy i věci jsou ovládány duchy. Nestavěli svatyně a neznali bohoslužby. Jejich bozi byli tak mocní, že žádný lidský výtvor nemohl konkurovat mohutným stromům, jezerům a mořím, které obývali.
Tato skutečnost se odráží například ve významném postavení stromů. Pro Maory byly (a dodnes jsou) stromy posvátné. Zvláště stromy Kauri, které dříve pokrývaly velkou část Severního ostrova, byly považovány za děti boha Tane Mahuty. Proto vždy, mělo-li dojít k pokácení tohoto velikána, byl Tane s bázní a respektem požádán o souhlas.
Zajímavý je třeba přístup k novorozencům. Podle zvyku se po porodu placenta zakope do země spolu se sazenicí mladého stromku a vznikne tak nerozlučné bytostné spojení stromu a člověka.
Přísná pravidla se týkají třeba i vzájemného kontaktu lidí. Dřevěné sochy Maorů-válečníků s vyplazeným jazykem, jsou ve skutečnosti strážci hranic soukromého majetku a stávají téměř u každého maorského obydlí.
Jedním z typických a velmi známých rituálů je válečný tanec Haka, který sloužil k zastrašení nepřátel. Tancem si bojovníci dodávali odvahu a protivníka se snažili znejistit. Skládá se ze série póz, při kterých vynikaly svaly bojovníků. Tyto pozice jsou doprovázené hlasitými výkřiky až řevem, divokými výrazy v obličeji i svéráznými postoji. Dodnes je Haka neodmyslitelnou součástí mezinárodních utkání v rugby a je pravda, že se během rituálu na tvářích mnoha protihráčů mihne stín nervozity.
Maorské ženy (wahine) často tančí Maoru poi - tanec s provazy ze lnu, zakončenými koulemi, tak, aby jejich ruce zůstaly ohebné pro tkalcovský stroj. Poi je maorské slovo a znamená míč.
Muži cvičili Maoři poi kvůli síle, ohebnosti a koordinaci, kterou potřebovali v bitvách. Poi ale nejsou v žádném případě zbraní. Při Maoři poi se neprovádějí žádné "triky" za zády, snad z důvodu čestnosti Maorů. Poi z dnešní Polynésie nevymizelo a součastné době šíří po celém světě.
Maoři přijali křesťanství od anglikánských, protestantských i katolických misionářů. Prvním misionářem byl Samuel Marsden, kteří v roce 1814 přinesl na Nový Zéland křesťanství.
Překlad Bible byl vůbec prvním psaným textem v maorštině. Křesťanskou nauku si však vykládali po svém, spíše jako obohacení své mytologie, které se nechtěli úplně vzdát. Vztah Maorů k vyšším silám zůstal velmi osobitý a mnohé tradice, zvyky a rituály se dochovaly ve své podstatě dodnes.
Maorské řemesla
Jak jsme jíž zmínili řezbářství u Maorů byla esoterická záležitost, činnost vyhrazená jen hrstce zasvěcených osob, přístupná jen vyvoleným a urozeným. Znalosti se předávaly z generace na generaci. Učeň musel mít talent, urozený původ a poslušnost vůči mistrovi. Mistrovství dosáhlo maorské umění právě v osobních ozdobách typu amuletu. Zdůrazňovaly nejen osobnost, ale měly i silnou ochrannou magickou funkci. Tato duchovní podstata - božská síla a energie se nazývá mana. Mana je to, co odlišuje obyčejnou ozdobu od amuletu. Nevhodným zacházením může být mana ztracena nebo odňata.
Jedinečným prvkem maorských řezeb je spirála. Spirála se ovšem nevyskytuje nikde jinde v Polynésii. Je známa jen na Novém Zélandu. Je prodchnuta náboženskou symbolikou s kosmologickými odkazy. Každý tvar má svůj význam, každá linie skrývá poselství. Spirála tedy není pouhá dekorace, ale může představovat vývoj života i podobu galaxií. Dvojitá spirála se jeví jako obeznámenost s molekulovou strukturou základního kamene života - DNA. Odkud však získali primitivní plavci tyto poznatky?
Vzhled maorských figur je tedy naprosto originální, nezaměnitelný a přesto svým způsobem vzájemně podobný. Vyznačují se protáhlou, notně zašpičatělou lebkou, zobákovitým nosem, obrovskýma očima a pouze čtyřmi stejně dlouhými prsty na každé končetině. Více než lidské bytosti připomínají vetřelce z vesmíru. Existuji verze, že nelidské dlaně jsou prý symbolem prvního z řezbářů Jižních moří Mutuwaiteky, kterému na rukou pár prstů scházelo, jenže tato smutná okolnost by si stěží přežila po mnoho staletí. Maorové nevycházeli ze známého vzhledu člověka. Spíše se zde jeví informace o bytostech s jinou stavbou těla. Nebyly první maorské řezby inspirovány podobou stejných mimozemských stvoření?
Irina Fűzéková
Maoři (také se používá výraz Maorové), původní polynéští obyvatelé Nového Zélandu, jsou v mnoha ohledech jedineční. Z historického hlediska se toto etnikum dokázalo poměrně dobře začlenit do rozpínavé společnosti nás bílých, pakeha (jak nám říkají) a přitom si uchovat svoji tvář. Jejich původní kultura již mnoho let zažívá renesanci - výuka maorštiny je dnes opět všem dostupná, zájmové i profesionální spolky udržují tradici her, zpěvů a tanců, umělci zhotovují krásné řezbářské práce.
Samotná maorská kultura je nejvíce soustředěná do oblasti Rotorua.
A nesmíme zapomenout na obrazy českého rodáka Bohumíra Lindauera, který v období úpadku maorské kultury koncem devatenáctého století na svých portrétech věrně zvěčnil nejen tváře mnoha náčelníků, ale zejména původní maorské tetování a způsob oblékání. Však je také jedním ze dvou nejvýznamnějších novozélandských malířů své doby.
Jedním z typických a velmi známých maorskych rituálů je válečný tanec Haka, který sloužil k zastrašení nepřátel. Tancem si bojovníci dodávali odvahu a protivníka se snažili znejistit. Skládá se ze série póz, při kterých vynikaly svaly bojovníků. Tyto pozice jsou doprovázené hlasitými výkřiky až řevem, divokými výrazy v obličeji i svéráznými postoji. Dodnes je Haka neodmyslitelnou součástí mezinárodních utkání v rugby a je pravda, že se během rituálu na tvářích mnoha protihráčů mihne stín nervozity.
 |
 |
 |
 |
 |
—————
—————
—————
—————
