Priroda

Žen-šen

Existuje řada léčivých bylin, ale doposud nebyla na zemi nalezena taková, která by působila tak blahodárně a životodárně jako ženšen. Při jeho sběru bylo zapotřebí tomuto kořeni neustále prokazovat úctu. Jeho semínka nesměla být nikdy vynášena z tajgy, ale zaseta místo vykopaného kořene. Ten nesměl být vykopán v období květu rostliny nebo tehdy, když byla semínka ještě nezralá. Bylina s jedním nebo dvěma listy byla ještě příliš mladá, a proto kořen sběratelé nechávali dorůst. Hledač nesměl mít u sebe žádnou zbraň, protože pouze „čistý člověk“ s dobrými úmysly mohl kořen najít.

PANCUJ!

Když po dlouhém hledání sběrač konečně kořen nalezl, zavřel oči, padl na zem a hlasitě vykřikoval: „Pancuj, neodcházej! Jsem dobrý člověk, moje duše je čistá a srdce
otevřené, nemám žádné špatné myšlenky!“ Potom oči otevřel a pečlivě prozkoumal okolí. Místo nálezu označil zásekem do stromu pro případ, že by zde v budoucnosti ze semen vyrostly nové rostliny. Poklekl před rostlinou a začal kořen opatrně vykopávat speciální dřevěnou nebo kostěnou tyčinkou, plošně seříznutou. Při tom se stále modlil. Hledači stačilo uvidět
stonek a listy, aby měl přesnou představu o velikosti kořene. Čínští sběrači ženšenu často své znalosti a rituály předávali svým sousedům, Rusům. Stejně tak se to naučil i můj otec, Michail Fjodorovič Ivaněnko, který žil na Dálném východě a na jehož hrobě je místo kříže rytina ženšenu. Chtěl to tak. Měl v životě totiž jenom jednu vášeň – sběr kořene v divoké přírodě. Pracoval jako učitel matematiky, ale na prázdniny odcházel do nejhlubších koutů ussurijské tajgy hledat a nacházet ženšen. Měl šest sourozenců, vyrůstal v malém lesním sídle Olševka,
na severu Primorského kraje v oblasti řeky Ussuri. A právě tato oblast je hojným výskytem ženšenu známá. Jako malého kluka začal brát mého otce do tajgy náš vzdálený příbuzný – děda Pantělejmonič –, který měl už slabý zrak, ale nechtěl se sběru vzácného kořene vzdát. Děda chodil do tajgy sbírat kořen (rusky koreněvať) už jako mladý. Tomuhle řemeslu se naučil od Číňanů, kteří nelegálně pronikali na území Primorského kraje. Sběrači se nazývali „koreňovšiki“.
Od té doby můj táta nevynechal žádné léto – každý srpen strávil v tajze. Právě v srpnu totiž dozrávají semínka ženšenu a červenají se.

Syna neměl, a tak vzal v roce 1969 do tajgy mě. Tehdy mi bylo čtrnáct. Máma byla proti, bála se. „Tajga není pro holky,“ říkala. Ale otec ji nakonec nějak přemluvil. Tři roky po sobě jsme prvního srpna společně vyráželi. Pokud to šlo, jeli jsme stopem náklaďákem na dřevo. Potom už žádná cesta nebyla, a tak jsme pokračovali pěšky. Šli jsme dva dny. Vzpomínám si, jak jsme se poprvé zastavili a tatínek mě vyzval: „Kdo najde kořen jako první, ten má méně
hříchů. Snaž se, měla bys to být ty!“ „Nikdy jsem ho neviděla. Nepoznám ho,“ namítala jsem. „Na tom nezáleží. Když ženšen uvidíš, hned pochopíš, že je to on,“ ujistil mě otec.
Po několika hodinách hledání mi bylo jedno, jestli najdu ženšen, kus zlata, nebo vůbec nic. Naprosto vysílená jsem si sedla do trávy. Najednou jsem dva metry od sebe uviděla červenou šišku semínek. Táta byl nedaleko, tak jsem mu oznámila, že něco červeného tu roste. Zastavil se,otočil se ke mně a potom tichounce řekl:„Křič…“ Svitlo mi: „Pancuj! Pancuj! Pancuj!“ Byl to můj první kořen.
Večer mi u ohniště vypravoval, že taková nepozornost je neúcta k ženšenu.Číňané prý za podobné chování své parťáky mlátili klackem do hlavy a nedávali jim večeři. A pak mi dal ještě několik rad: „Uvidíš nízko létat malého ptáka, dávej pozor. Je blízko kořen. Uvidíš zásek na modřínu,hledej v okolí tyč. Uprostřed, mezi tyčí a zásekem, najdeš kořen.“
Po třech letech výuky hledání ženšenu jsem odjela studovat na univerzitu. Do tajgy jsem se už nikdy nedostala. Nebylo s kým. Můj tatínek v roce 1979 tragicky zemřel. Ne v tajze, ale doma.
 

VE STARÉ ČÍNĚ
Neobyčejná popularita ženšenu v Číně způsobila, že čínský císař podrobil sběr tohoto vzácného kořene přísné kontrole. V roce 1709 císař Kchang-si zavedl na sběr byliny absolutní monopol.Sběrači, kteří od panovníka získali povolení, chodili do tajgy pod takzvanou císařskou ochranou. Každý měl přidělené
území a dobu určenou na sběr, čemuž odpovídalo i množství vydaných potravin. Po návratu čekali na sběrače úředníci.Ti byli přísně kontrolováni, aby nemohli zatajit ani jeden kořínek. Vše patřilo císaři, sběrač dostal jen mizerný plat. Za jakékoli porušení přísných pravidel se navíc jeho odměna drasticky snižovala, někdy dokonce následoval krutý trest. Za prohřešek bylo například považováno nedodržení doby sběru nebo porušení hranic určené lokality. Proviněním bylo také sebemenší poškození kořene, pokusy o připevnění odlomených částí nebo zvýšení jeho hmotnosti vmáčknutím kovových předmětů dovnitř. Těžkým proviněním byla záměna divokého kořene za kořen vypěstovaný na plantáži.
Ve druhé polovině 19. století se stal Primorský kraj na Dálném Východě pro čínské sběrače ženšenu Mekkou. Do roku 1918 proniklo na toto zemí kolem třicet tisíc Číňanů, kterých pak každým rokem přibývalo. Za jednu sběračskou sezonu sebrali přibližně 4000 kořenů. Čínské sběrače později popsal ruský cestovatel a spisovatel Vladimir Klavdijevič Arsenjev.

„Obdivuji vytrvalost a trpělivost Číňanů. Jsou v ubohých hadrech, podvyživení a vyčerpaní. Kolik z nich zemřelo hlady a chladem, ztratilo cestu a nevrátilo se. Kolik z nich bylo roztrhaných divou zvěří!Přesto jsou Číňané stále přesvědčeni a věří tomu, že všechna trápení a nebezpečí mají za cíl člověka vystrašit a odehnat ho z místa, kde roste ženšen!“

Z historie

 Do Evropy se ženšen rozšířil poměrně pozdě; v roce 1610 ho do Nizozemska dovezli z Japonska kupci. Na dvoře francouzského krále Ludvíka XIV. (1638–1715) pili extrakt z kořene ženšenu pod názvem Pentao. První záznam o ženšenu v Rusku pochází z roku 1675 od ruského velvyslance v Číně N. G. Skafarije. V roce 1690 předal znalosti o účincích kořene lékař na carském dvoře Lavrentij Blumentrot německému kolegovi Mentzelovi. V roce 1711 popsal ženšen francouzský jezuita Jourtoux. V roce 1725 poslal čínský císař Jin čen papeži Benediktu XIII. několik kořenů. Od té doby se stal ženšen známý stejně jako výrobky z něho.

ROSTLINA OPŘEDENÁ LEGENDAMI

Čínští sběrači ženšenu často své znalosti                         
a rituály předávali svým sousedům, Rusům.
Stejně tak se to naučil i ruský učitel matematiky,Michail Fjodorovič Ivaněnko

Tehdy čtrnáctiletá Irina Füzeková, autorka článku, coby hledačka žen-šenu v tajze

DLOUHOVĚKÁ ROSTLINA

Na Východě dávají ženšenu různé názvy: „dar bohů“, div přírody“, sůl země“, „božská tráva“, „car lesních rostlin“. Nejčastěji jej nazývají „kořen života“ nebo „člověkkořen“,poněvadž v přesném překladu z čínštiny znamená: žen člověk, šen kořen. Své pojmenování získal díky tomu, že připomíná lidskou postavu. A dva stejné kořeny nikdy nenajdete.
Ženšen je dlouhověká rostlina. V přírodě běžně roste přes padesát let. Známé jsou ovšem případy i mnohem starších rostlin. Například v roce 2010 vydražili
na burze v jihokorejském Soulu 124 roky starý kořen ženšenu za 81 000 dolarů. V jihokorejském Pusanu našel tým ochránců památek letos v únoru během rutinní opravy chrámu tisíciletý kořen. Má cenu zhruba pět set tisíc dolarů.Ženšen má zelený nebo zelenohnědý stonek, vysoký až 80 centimetrů. Ve většině případů je stonek jen jeden. Plody jsou jasně červené se žlutou dužinou,obsahují dvě ploché, světle žluté pecky. Podzemní část rostliny se skládá z kořene
(těla), drobných kořínků a krčku. Tělo je vrasčité. Četné a hluboké zvrásnění je jistým důkazem, že kořen vyrostl v tajze.
A je tu ještě jedna zvláštnost: za nepříznivých vegetačních podmínek může kořen takzvaně usnout. Spánek může trvat od jedné sezony až po několik desítek let. Sběrači si spící kořen cení nejvíce. Rozlišujeme několik stovek druhů ženšenu. Nejznámější je ženšen pravý (Panaxginseng). Název vznikl v roce 1843, kdy ruský botanik Carl Anton Meyer zařadil ženšen do rodu Panax v čeledi Araliaceae. Slovo Panax (volně přeloženo) znamená všelék (z řeckého Pan – vše a Axos – léčit).
Ženšen pravý roste přirozeně ve smíšených lesích na severovýchodě Číny, ve východním Rusku v již zmíněné oblasti řeky Ussuri v Primorské oblasti a v jižní
části Chabarovského kraje, kde je prý nejkvalitnější. V současné době ho v přírodě takřka nenajdete, patří totiž na seznam ohrožených druhů. Pěstuje se na velkých plantážích za využití nejmodernějších technologií. Droga z plantážových rostlin ovšem nedosahuje ani zdaleka kvality drogy z byliny volně rostoucí (má až dvacetkrát nižší obsah účinných látek). Ženšen vyžaduje zvláštní mikroklimatické podmínky a dospělosti dosahuje až v šesti letech. Cena zralého šestiletého ženšenu je proto nesrovnatelně vyšší. Ten nejlevnější se pěstuje kratší dobu: dva až čtyři roky.Růst se po šestém roce znatelně zpomaluje a kořen často zdřevnatí a znehodnotí se.

MÝTY A LEGENDY

Odnepaměti provázejí tento kořen mnohé legendy. Jedna z nich říká, že když do proudu horského potoka udeří blesk, pramen vody zmizí a na jeho místě
vyroste ženšen. Ten v sobě skrývá dravost horského pramene a sílu ohně z nebes.Stačí proto kořen rozžvýkat a divotvorná energie v něm ukrytá se přenese i na člověka. Zbaví ho strachu a chrání před nejtěžšími chorobami. Hlavně však zásadně prodlouží život.
Jiný mýtus vypráví, že kdesi v Číně žil statný Žen-šen. Hledat se ho vydali tři bratři: Wan-Gango, Kasavoni a Lur-U. Avšak během cesty zabloudili a zahynuli. Dodnes prý jejich duše bloudí po lesích a vzájemně se přivolávají. Proto každý, kdo hledá zázračný kořen, slyší srdcervoucí výkřiky. Jakmile je dotyčný uslyší, musí rychle utéct, jinak ho stihne smrt. I dnes věří obyvatelé Dálného východu, že Ženšen na sebe může vzít podobu zvířete nebo člověka. Jestliže sběrač uvidí cestou nějakého ptáka, který se ukáže a pak náhle zmizí, je to důkaz přítomnosti mocného Žen-šena. Je třeba si toto místo zapamatovat, protože v příštím roce na něm vyraší nová zázračná rostlina.Léčivé účink y žen šenu

Představitelé tradiční čínské medicíny vždy tvrdili, že kořen omlazuje a prodlužuje lidský život. Co na to naše moderní vědecké výzkumy? Mnohé studie a analýzy potvrdily většinu tradičních terapeutických tvrzení a zároveň odhalily další důležité účinky této rostliny.
● Zvyšení fyzické a psychické kondice

Ženšen zvyšuje koncentraci, tlumí projevy únavy, podporuje paměť, zlepšuje činnost mozku, bystrost, snižuje hladinu
stresu. Je velmi ceněný sportovci, kteří ho užívají jako jeden z velmi mála přírodních legálních druhů dopingu. Lze jím nahradit veškeré nezdravé povzbuzující nápoje, jako jsou káva, energetické drinky, nebo drogy typu kokain či pervitin. Nemá vedlejší účinky a nevzniká u něj tolerance (není potřeba
zvyšovat dávky pro dosažení stejného účinku). I když pomocí ženšenu odbouráme únavu, můžeme bez problému usnout,navíc se zkvalitní relaxace a noční spánek (pochopitelně ho neužíváme před spaním).
Už v dávce několika málo gramů zlepšuje hojení ran a výrazně urychluje růst kapilár. Zrychluje regeneraci tkání o 20 procent, zvyšuje odolnost vůči některým infekčním chorobám. Výrazně napomáhá zotavení imunitního systému po chemoterapii a radioterapii. Posiluje celkovou imunitu organismu, podporuje správnou činnost jater,je výborným antioxidantem (neutralizuje volné radikály),napomáhá předcházet vzniku žaludečních vředů a užívá se
při jejich léčení. Velmi dobře upravuje hladinu krevního cukru,počet bílých a červených krvinek a napomáhá stabilizaci krevního tlaku. U seniorů podporuje vitalitu a chrání je před demencí.
● Parkinsonova a Alzheimerova nemoc

Za bezprostřední příčinu Parkinsonovy nemoci se považuje odumírání mozkových neuronů, produkujících dopamin.
Ženšen svým působením odumírání těchto neuronů zabraňuje. V případě Alzheimerovy choroby je ženšen účinný proti zánětlivým procesům v centrální nervové soustavě. Zvyšuje životnost a zlepšuje funkci neuronů.
● Srdečně-cévní systém
Ženšen aktivuje cévní výstelku (endotel). Ginsenosidy obsažené v kořeni poškození endotelu zabraňují. Chrání tak před infarktem myokardu a snižují krevní tlak. Učinek ženšenu proti vysokému krevnímu tlaku hojně zmiňuje v odborná literatura, bohužel naše medicína ho do značné míry ignoruje.
● Protinádorové účinky
Ženšen působí jako preventivní ochrana krve a tkání před škodlivým zářením a těžkými kovy přijímanými ze vzduchu či z potravy.

Text a foto Irina Füzéková